Presumpce viny v ČR: Moje největší zklamání od listopadu 89

Publikováno: 05.03.2015

Nedávno jsme se zabývali novou dávkou zákonů, které mají regulovat (čti omezovat) podnikání, a stát si prostřednictvím těchto zákonů přímo „najímá“ občany ke spolupráci při jejich vymáhání. Navíc to vypadá, že stát si v poslední době musel nasmlouvat nějaké velmi chytré „poradce“, protože se mu více než kdykoliv jindy úspěšně daří implementovat princip presumpce viny v poměrně slušném měřítku a důkazní břemeno tak automaticky a preventivně vkládá na bedra většinové společnosti.

Nyní se zaměříme na již třetí způsob státem prosazované presumpce viny. Stát se od živnostníků posouvá dále k „více obyčejným lidem“ a v tomto případě si myje ruce při vymáhání práva z činností občanských sdružení a neziskových organizací, nyní už ne pod rouškou zabránění daňovému úniku, ale „ochrany veřejného zdraví.“

O co tedy jde?

Do teď to fungovalo tak, že jste v červenci poslali dítě s oddílem sněhurek na skautský tábor do Rožnova pod Radhoštěm a prohlásili jste, že dítě je zdravé, upozornili na to, co nemůže jíst atp. Po odevzdání dítěte za něj převzal zodpovědnost organizátor akce. Kromě toho jeho asi největší povinností a zároveň strašákem bylo dodržení obávané hygienické vyhlášky 106. Prostě nesmí být v mouce červi, vedoucí musí zkontrolovat, že děti si před obědem po pojídání bláta z řeky umyly ruce atp. Trestem v podobných případech byly pokuty v řádu tisíců korun.

Nový systém navrhuje, aby toto prohlášení o zdraví dítěte bylo povinné a zodpovědnost za jeho správnost převzal organizátor akce. V takové podobě, jak ho navrhuje stát, je ale extrémně nespravedlivé. Představte si, že jste organizace, která za sezónu zorganizuje pobyt třeba pro 1000 dětí. Riziko pro sebemenší administrativní chybu je poměrně vysoké, ale jde hlavně o to, že případným pochybením se nijak nesnižuje zdraví dítěte, a ani nedochází k jeho ohrožení. Může dojít ke scénáři, že někdo z toho tisíce rodičů vám zapomene něco sdělit nebo z jakéhokoliv důvodu zatají informaci o nesplnění nutné očkovací povinnosti. Vinen jste automaticky vy jako organizátor akce a represí je absurdní pokuta do výše až 3 mil. Kč. Mimochodem i její 10% výše se téměř pro jakoukoliv neziskovou organizaci rovná okamžité likvidaci. A pochybuji o tom, že stát by někomu vyměřil třeba pokutu 1 % z této částky. Nelze se domnívat, že organizace zajišťující pobyt dětí v přírodě jsou vysoce ziskové firmy. Mnohdy celá organizace stojí na dobrovolnictví.

A co je horší, toto zdravotní potvrzení je platné následující rok po skončení akce. Navíc může dojít ke změně zdravotního stavu dítěte. Pokud by tuto skutečnost rodič zatajil, provozovatel to nemá šanci zjistit. Bude stát tedy zaměstnávat „hledače“, kteří budou prohlížet databázi a hledat chyby organizátorů ještě půl roku nebo rok poté? Zdraví dítěte je přeci přirozenou povinností rodičů, proč by to najednou měli být provozovatelé táborů? Bez problémů by stačilo, kdyby žádné povinné potvrzení být nemuselo a organizátoři by od rodičů věděli, že dítě je očkované, zdravé atp. Ušeřilo by se na poplatcích z posudků a také by to administrativně nezatížilo ordinace.

Spravedlnost není nutná

V rámci novely tohoto zákona je dále zajímavé, že represe a likvidační pokuty se týkají čistě jen očkování, ale ne třeba i dalších aspektů ovlivňující zdraví, (dle mého názoru mnohem výrazněji). Ukážeme si to na jednom příkladě přímo ze zákona.

Našel jsem tuto zajímavou věc (bod č. 33): Zákon říká, že „Dojde-li k překročení limitní hodnoty ukazatele rozmnožení sinic ve vodě ke koupání v přírodním koupališti, provede provozovatel neprodleně doplňující chemické a organoleptické vyšetření jakosti vody ke koupání v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem.“ Prostě pokud máte v rybníku sinice, jste jako provozovatel vinen. Ano dobře, ale proč provozovateli neuloží pokutu 500 000 Kč za to, že dopředu nezabezpečil, že v přírodním koupališti nebyly sinice? Proč ale dostane pokutu nezisková organizace za to, že dopředu nezajistila očkování dětí? Pokud připustíme perverzní argument státu, že nenaočkované dítě představuje nebezpečí pro kolektiv (více než koupaliště se sinicemi), musíme si položit otázku, kdo posuzuje tato rizika a nebezpečí? Proč zde nefunguje spravedlnost? Kdo posoudí, jestli jsou v zájmu ochrany veřejného zdraví horší sinice než nenaočkované dítě? Odpověď je, že nikdo tato rizika neposuzuje, a z principu ani nemůže. Podkladem pro novelu opět není žádná analýza, která by řekla, že „je třeba prosazovat maximální očkování dětí protože dbáme na. …“ Kdyby aspoň ta analýza byla takovým tím klasickým výzkumem na zakázku. Tentokrát není třeba ani toto.

Logika věci a možné řešení

V novele tohoto zákona chybí jakékoliv opodstatnění, které by dokázalo, nebo alespoň výhledově ukázalo, jak se zavedení represe vůči organizátorům škol v přírodě projeví na „ochraně veřejného zdraví“. Přinese více očkovaných dětí? Bude po pětiletém horizontu zveřejněno kolik dětí se podařilo očkovat a jak se tím zlepšila prevence? Nikdo nikdy neřekl, kolik dětí onemocnělo nebo zemřelo při pobytu v přírodě, na základě toho, že nebyly příslušně očkovány. Pokud jde skutečně o větší počet naočkovaných dětí, stát by měl tento trend prosazovat také ve školách, kde je dětí více, a tím by zajistil větší efektivitu celému projektu. To ale stát nedělá. (Neříkám, že to tak má být). Pokud by stát skutečně trval na tom, aby bylo více očkovaných dětí, mohl tento postup s organizátory táborů probrat na rovinu a říci například toto: „Dobrý den skauti a skautky, Firma GSK Pharmaceuticals potřebuje v roce 2015 prodat více vakcín a my jako ministerstvo zdravotnictví také stojíme o to, aby ty děti byly očkované, pomůže to všeobecnému zdraví a tak. Vy jste takoví ti přírodní, a věříme, že vám také jde o to, aby byli všichni zdraví a očkování. Pojďme se domluvit na nějaké kampani, jak to uděláme.“

Vzhledem k tomu že stát se tento cíl nepokouší naplnit prosazováním aktivní a konstruktivní kampaně, ale naopak pod výhružkou sankce jej vyžaduje od neziskovek a letních táborů, nemohu si myslet nic jiného, než že se jedná o úmyslnou regulaci směřující k potlačení činnosti těchto zájmových spolků a ve svém důsledku také demotivaci dobrovolnictví v ČR.

Regulace tohoto typu ničeho dobrého nikdy nedosáhly. Nikdy totiž nedošlo ke zpětnému vyhodnocení jejich uplatňování. Stát je ale přesto prosazoval a prosazuje. Na to jsem si už zvykl. Stát hospodaří na dluh, neumí si propočítat výdaje a příjmy. Na toto všechno jsem si již za ty roky zvykl. Kdybyste mi ale před deseti lety řekli, že stát bude rušit presumpci neviny a pro prosazování svého vlastního zákona si najme lidi z neziskovky, to je něco, čemu bych nevěřil a na co si nikdy nezvyknu. Toto já osobně považuju za jedno z největších zklamání polistopadové „demokracie“.

 

Další články z kategorie:

Napsat komentář:

Jméno je povinné.

Zadejte validní e-mail.

Text je příliš krátký.

Komentáře:

  • Zatím nikdo neokomentoval tento článek.