V druhé polovině ledna 2018 jsem s přítelem navštívil ve Vladislavském sále Pražského hradu výstavu se stejným názvem. Seznámím vás v následujících řádcích s Příběhem korunovačních klenotů po roce 1918, který je zveřejněn v brožurce návštěvníkům této zdařilé výstavy.

Můžeme dnes, 27 let po sametové revoluci, říct, že jsme hrdými Čechy? Nebo snad už nejsme Čechy, ale jsme hrdými Evropany? Nebo něco z obojího - jsme Čechy a zároveň Evropany? Nebo tak napůl, jak se nám to hodí - pokud jde o dotace, tak jsme Evropany, pokud jde o přistěhovalce, tak jsme spíš Čechy?

14. května 2016. To je přesné datum sedmistého výročí narození českého krále Karla I., známějšího s řadovou číslovou IV., která označuje pořadí jeho jména jako císaře Svaté říše římské. Tento panovník kolem sebe má aureolu, tvořenou staletími. Je to otec vlasti, největší Čech, ideální panovník. Byl skutečně tak dokonalý?

Konec února přináší vždy několik výročí spojených s komunistickým režimem. 17. až 25. února si mnozí připomínají komunistický puč z roku 1948. V den jeho vyvrcholení, přesně o 21 let později, se upálil Jan Zajíc, na protest proti komunistickému režimu. 25. února 1956 se stala taky jedna velmi zajímavá věc v Sovětském svazu.

Svatá Valburga (německy Walburga, latinsky Valpurga či Walpurgis, ve staré angličtině Wealdburg) je u nás poměrně neznámou světicí. V západní Evropě však na některých místech její kult přetrvává. Život světice spadá do období středoevropské misie sv. Bonifáce v 8. století. Dnes jsou Valburga a její svatý bratr Willibald hlavními patrony diecéze v bavorském Eichstättu.

Noc ze 20. na 21. srpna 1968 i dny následující si mnozí dříve narození ještě velice dobře pamatují. Trauma invaze vojsk Varšavské smlouvy je i po téměř padesáti letech a po šestadvaceti letech od revoluce stále velmi bolestivé a stále lze cítit hlubokou ránu, kterou invaze zasadila do paměti národa.

Svatí Benedikt, Jan, Matouš, Izák a Kristin, souhrnně nazývaní jako pět svatých bratří, patří mezi české a polské patrony. V českých zemích se úcta k nim pomalu vytrácí, domníváme se proto, že by nebylo na škodu připomenout si tyto středověké mučedníky.

Rád bych navázal na svůj poslední článek o Mistru Janu Husovi příspěvkem týkajícím se mariánského sloupu v Praze, jenž byl několik století neodmyslitelně spjat se staroměstským náměstím. Než jej rozvášněný dav 3. listopadu 1918 strhl.

Letos je to právě šest set let od smrti Mistra Jana Husa. O jeho životě a díle bylo napsáno již mnoho a jistě ještě bude mnoho napsáno. Málokterá osobnost české historie tak rozděluje společnost jako tento proslulý kazatel z Betlémské kaple. Často bývá mnohými nahlížen jako světec a mučedník, který zemřel za pravdu, jinými zase jako zarputilý kacíř, který neodvolal zjevné bludy.

Josef Toufar. Podivuhodný člověk, který zažil obě světové války i komunistickou perzekuci. Katolický kněz, který byl neustále blízko lidem a dokázal k dobrému dílu přitáhnout i odpůrce církve. Možná budoucí český svatý, mučedník komunistické zvůle. Důkaz, že žádný člověk není bezvýznamnou figurkou.