Edvard Beneš, svědek století

Publikováno: 31.08.2018

Na letošní rok 2018 připadá několik významných výročí týkajících se novodobých československých dějin. Připomínáme si 100 let od založení Československa, 80 let od mnichovské dohody, 70 let od komunistického puče a 50 let od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Mnozí lidé z různých skupin tato výročí vehementně oslavují, jiní trpce vzpomínají. První tři ze jmenovaných událostí, tedy ty z let 1918, 1938 a 1948, zblízka pozoroval a přímo ovlivňoval Edvard Beneš, muž ve stínu „tatíčka Masaryka“; muž, kterému mnozí nemohou přijít na jméno; muž, kvůli němuž byl schválen zákon (292/2004 Sb.) obsahující jedinou větu: „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“

Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech. Jeho rodiče byli silně věřící, Edvard dokonce v mládí ministroval a uvažoval o studiu bohosloví, nicméně jeho vztah ke katolické církvi měl spíše odstředivou tendenci. Přes fascinaci husitstvím se dostal až k otevřenému antiklerikalismu, avšak ve vrcholných dobách své politické kariéry se choval jako pravý diplomat a jeho vztah ke křesťanským politikům i ke křesťanům obecně byl neutrálně korektní a to i přes to, že byl od roku 1927 členem pražské zednářské lóže Jan Amos Komenský.

Studoval v Praze na vinohradském gymnáziu (1896–1904), v roce 1903 se poprvé setkal s profesorem Masarykem, což podstatným způsobem ovlivnilo jeho život. Po maturitě studoval politologii a sociologii v Paříži, poté v Praze obhájil rigorózní práci a stal se doktorem filosofie. V roce 1909 se oženil s Hanou, roz. Vlčkovou, která mu byla oporou po celý jeho život, Beneš ji velice miloval, ačkoli se o něm tvrdilo, že je to strohý muž bez špetky citu. Manželka jej přežila o 26 let a po roce 1948 těšila se poměrně silného uznání u veřejnosti, navzdory neustálému sledování ze strany StB.

Beneš se plánoval věnovat politice, ovšem až po nabytí praktických zkušeností, které chtěl získat výukou na pražské univerzitě. Okolnosti jej ale donutily být aktivním již dříve; od září 1915 se stal nepostradatelnou součástí československého zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku. Po vzniku republiky se stal tvůrcem zahraniční politiky nového státu se zřetelnou orientací na Francii. Ministrem zahraničí byl dlouhých 17 let, krátce byl i předsedou vlády (září 1921 – říjen 1922). Uzavřel důležité vojenské mezinárodní spojenecké smlouvy s Francií a v roce 1924 s Rumunskem a Jugoslávií (tzv. Malou dohodu), později byla uzavřena také smlouva o vojenské spolupráci se Sovětským Svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů v roce 1934), ale ta byla podmíněna předchozí pomocí Francie, což mělo později fatální následky.

Po abdikaci prezidenta osvoboditele (prosinec 1935) se ucházel Beneš o jeho funkci. Přestože Masaryk sám několikrát doporučoval svého dlouholetého spolupracovníka jako svého nástupce, neměl Beneš pozici lehkou. Proti němu kandidoval botanik Bohumil Němec, jehož nominovali pravicoví agrárníci. Pro volbu Beneše se ale mj. vyslovil papežský nuncius Saverio Ritter, mnozí poslanci KSČ a nakonec i křídlo Hlinkovy slovenské lidové strany, které byl jinak Beneš proti srsti. Bohumil Němec nakonec v den volby odstoupil a Beneš byl více než třípětinovou většinou zvolen prezidentem. Pouze tři roky se však mohl těšit ze svého prezidentského úřadu v relativně svobodném státě.

Zlomem v životě druhého československého prezidenta byla mnichovská dohoda ze září 1938, nepřipouštěl si, že by ho mohla Francie zklamat a nedodržet své závazky. Bohužel se tak stalo, nicméně Beneš, ačkoli byl otřesen, začal prakticky ihned usilovně pracovat, jak bylo jeho dobrým zvykem, a bojovat o zrušení mnichovské dohody. Jeho velkým cílem, který naplňoval převážně v londýnském exilu, bylo obnovení Československa v předválečných hranicích. V exilu systematicky pracoval, musel ale čelit řečem svých ideových protivníků, podle kterých je ve skutečnosti skrytým komunistou. Komunistou Beneš rozhodně nebyl, ale po roce 1943, kdy osobně uzavřel spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, byl některými lidmi (mj. Otou Habsburským) upozorňován na hrozící nebezpečí vanoucí z Moskvy. Beneš si patrně v plné výši neuvědomoval nebezpečí komunismu a věřil, že Stalinovi jde o slovanskou vzájemnost a ne jen o politické taktizování a prosazování vlastních zájmů.

Československou republiku se obnovit podařilo a Edvard Beneš byl po návratu do vlasti oslavován jako hrdina. Na Staroměstském náměstí 21. srpna 1945 vyzdvihoval význam československých letců v bitvě o Anglii a pohlédl do budoucnosti:

Snažíme se – a budeme se snažit – o vybudování republiky takové, o jaké jsme všichni snili v době našeho boje: lepší, spravedlivější, krásnější, než jak se mohla rozvinout republika před touto válkou. Příkladem nám tu budou duchovní i materiální vzory velkých světových demokracií, jak východu, tak i západu.[1]

Za války a bezprostředně po ní vydával Edvard Beneš dekrety prezidenta republiky, které plnily funkci zákonů, neboť nebylo možno vykonávat normálním způsobem zákonodárnou moc skrze Národní shromáždění. Dekrety jsou i dnes častou příčinou různic mezi názorovými oponenty, ale je třeba zdůraznit, že byly zpětně potvrzeny Prozatímním národním shromážděním v březnu 1946 a jsou tedy zcela legální. Rovněž ústavní soud potvrdil v roce 1995 jejich platnost v době vzniku a závaznost. Je rovněž třeba vyvrátit jeden často tradovaný mýtus, že dekrety prezidenta republiky nařídily odsun německého obyvatelstva ze sudetských oblastí; o odsunu Němců bylo rozhodnuto již za války a odsouhlasila ho Postupimská konference v srpnu 1945. Dekrety pouze upravovaly konfiskace majetků Němců a ztrátu jejich občanství.

Ještě jedno důležité dějství se odehrálo v bohatém Benešově životě - únor 1948. Prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a de facto umožnil legálním způsobem komunistům, vedeným Klementem Gottwaldem, převzít moc. Je nutno podotknout, že Benešovo zdraví bylo již značně podlomené a že stejně jednal v souladu se svými celoživotními postoji, chtěl československý národ udržet sjednocený a zabránit krveprolití. Poté se ještě jednou vzepřel nestupujícímu totalitnímu režimu, když nepodepsal květnovou ústavu, měsíc poté ale abdikoval a poslední týdny strávil na lůžku ve své vile v Sezimově Ústí.

Edvard Beneš, velký malý muž, účastník a spolutvůrce událostí, jež ho ovšem vysoce přesahovaly, zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, kde je také pohřben.

Na závěr obvykle patří hodnocení. Je ovšem nesmírně těžké hodnotit člověka, který byl tak blízko významným okamžikům Československa, prizmatem dnešní doby. Málokdo si dokáže představit nadšené Benešovo úsilí, s kterým propadl ideji československého státu. V roce 1918 se podařilo „odstranit rakouského orla“ a vytvořit republiku, o níž se před pár lety nikomu ani nesnilo. Beneš se bál návratu Rakouska i o dvacet let později, kdy tyto obavy již neměly reálný základ. Československo byla jeho srdeční záležitost, nechtěl za žádnou cenu dopustit rozdělení národa, natož zapříčinit jakékoli ztráty na lidských životech, což se projevilo v roce 1938 i 1948. Při komunistickém puči se Gottwaldovi nedokázal vzepřít, tehdy byl ale starým, nemocným, zlomeným mužem na sklonku života. Před mnichovskou dohodou doufal ve vojenskou pomoc Francie, na níž se upnul, ta nepřišla a velmoc ho hluboce zklamala. Desítky let před událostmi září 1938 a několik let po nich stojí spíše na skrytém místě systematická a neúnavná práce člověka, který prakticky celý svůj život obětoval Československu a dělal pro něj to, co pro něj považoval v každém okamžiku za nejlepší.

 

[1] MARÈS, A. Edvard Beneš, od slávy k propasti. S. 268.

Další články z kategorie:

Napsat komentář:

Jméno je povinné.

Zadejte validní e-mail.

Text je příliš krátký.

Komentáře:

  • Zatím nikdo neokomentoval tento článek.